Orlice 2015

H5N1 musí každý rok vyplout! Tak zní pravidlo naší „kuřecí“ posádky. I kdybychom měli jet „opaťák“, Baťův kanál, nebo Loučnou! Vždycky jsme vyjeli! A když už nemáme síly a pádla na Dunajec, najdeme nějakou českou řeku, kterou jsme ještě nejeli! To je další naše pravidlo. Kdysi jsme si s Filipem řekli, že se pokusíme s posádkou splout všechny splavné české řeky. A celkem se nám to daří, už máme skvělé skóre! I když jsme si slibovali, že zkusíme Dunajec, který teče na hranici Slovenska a Polska, odložili jsme ho na další rok (na dalších několik let) a jeli Orlici. Divokou. Z Doudleb, až skoro do Hradce Králové. Orlici jsme odkládali na horší časy. Věd ěli jsme, že není tak atraktivní a mohli jsme jí jet přinejhorším vždycky, protože je od Pardubic opravdu kousek. A tak na ní došlo. Bylo více důvodů. Málo lidí, málo vody, málo peněz, málo času. Bylo to spíchnuté na poslední chvíli, málem jsme nevypluli. Ale vyšlo to nakonec velice dobře. Byla to řeka komorní, ale dala nám toho nakonec stejně, jako řeky předchozí, veletoky, jako Vltava, Ohře, nebo Jizera, řeka Cimrmanova. Vždycky jezdíme v červenci, maximálně na přelomu srpna, takže druhý červencový týden byl ideální. Já jsem měl po natáčení, byl jsem zrovna čerstvě zamilovaný do Alžběty, ale bohužel se mnou nemohla jet, takže jsem vyfasoval první den Anetu (Róbu), potom Lenku (Slávu) a nakonec Ma rkétu (Makovici). Jsem rád, že přezdívka Makovice, kterou jsem před léty vymyslel, se chytla. No, ale moc lidí nejelo. Ještě Slíva s Bohouškem a kapitán Filíp. Byl to slabší ročník, ale byli jsme výkoní, takže žádné kůžičky. Museli jsme to utáhnout i v tak malém počtu. Slabší to bylo i s vodou. Klučík z půjčovny nám nejdřív nechtěl půjčit lodě. Říkal, že vody málo a že bysme mu kánoe podřeli. Chtěli jsme jet totiž už z Potštejna. Tam pod hradem se běžně vyplouvá. Ale zakázali nám to. Bylo tam jen patnáct čísel vody, takže bysme drhli. Ale drhli jsme stejně, v Doudlebech bylo dvacet. Tam už nás nechali, ale stejně to bylo k ničemu. Fakt suché léto. Než jme vypluli, tak jsme trochu zmokli, ale to pivo ve vodáckém stánku nebylo španté, tak jsme tam chvíli posečkali. Holky si dávaly nějaký místí tovar. Myslím, že se to jmenovalo „pochcaná sláma“. Nebo možná trochu slušeji, nevím. Ale asi to bylo i dobré. Pak nás klučík hodil do Doudleb a vypluli jsme. Takže první den nic moc. Kamínkové remízky mě straší dodnes. Vystupovali jsme z lodě s Anetou snad po každém půlkilometru a museli jí táhnout kousek po suchu. Ale tím, jak jsme byli semnkutí a bylo nás celkem málo, tak to mělo něco do sebe. Já jsem byl celou dobu očima přilepený na mobilu, protože jsem psal Bětce. Vyznával jsem jí lásku každý den. Ale soustř edil jsem se i na plavbu. První noc jsme spali v Kostelci nad Orlicí. Filip tam v noci snědl asi tři utopence a čtyři nakládané hermelíny. Byl ten rok snad tlustější a těžší, než já. Poprve a asi i naposled. To léto Filip strašně utrácel. Extrémně. Kupoval si v místních hostincích krabice džusíčků, najížděl na pitíčka a dost hulil, takže snědl a vypil všeho trojnásobek. Protože jsme neměli moc možností rozútéct se někam do města, nebo do krajiny, užívali jsme si místních detailů. První večer jsme se skvěle fotili na jezu, Aneta s Lenkou proslule vařily, a strávili jsme i hezkého bručouna v jednom dřevěném romantizujícím altánu, které zrekonstruovalo město v nějakém nedávném roce. Byla tam cedulka. Filip tam hodně žertoval, dokonce oslovoval lidi, kteří šli po pěšině na břehu, a dělal si z nich srandičky. Možná bychom si asi vzpomněli, co jsme jim tenkrát říkali. Já jsem ho hodně naváděl. A taky jsme volali z jednoho mostu Plzákovi. No prostě, dělali jsme to, co obvykle. Bodrýdek na úkor ostatních obětí. Myslím, že říkal lidem, že to, po čem jdeme je plast. „Víte, co je tohle?“, zeptal se. „To je plast, jasnej plast!“. Šli jsme samozřejmě po nějaké pěšině, nebo cyklostezce. Byla to sranda, lidi se nás trochu báli. Ten manželský páreček byl pěkně vykulený. Asi si mysleli, že jsme zfetovaní. A my jsme byli jen zhulení. Suchaři! Ten večer jsme taky hodně volali do přírody. Volali jsme po ní, po přírodě. Upozorňov ali jsme, ať už nás přijme. A taky přijala. „Přírodó, tady jsme… Jsme tady!“. Pak jsem říkal, „to je dopřírody volající“. Pamatuji si, že si v noci Silva pletla velký cop. Měla na hlavě takovou vánočku a upletla ji i Anetě. Obě by mohly pracovat v nějakém adventním pekařství, jejich výrobky by byly fakt hodně populární a oblíbené.

Už nevím, který den přijela Makovice, asi to bylo až ten den, kdy jsme šli do toho skanzenu. Ta obec se jmenovala Krňovice. Ještě před ní jsme se stavili na oběd v nějaké obci, kde Filipa fascinovala pouliční lampa připevněná na rodinný dům s maličkým vypínačem, spíš pro lampičku k nočnímu stolku. Musel se u ní vyfotit. Po cestě jsme se hodně fotili. Byla tam hezká místa, pískovcové duny a tak. Bylo to celé takové klidnější, intimnější. Prosluněné. I ten Skanzen byl malebný. Roztodivný. Extistuje to slovo vůbec? Rustikálně jsme si zažertovali, dívky plely len a já zběsile fotografoval. Pořídili jsme tam tu skupinovku na zápraží. Poslal jsem odtud pohled Alžbětě do Tř eboně. I Slíva s Bohouškem poslali domů pohlednici. Pamatuji si, že tam bylo hodně koček, nějaké kozy, ovce, mlýnské kolo a nějaká místní limonáda. Trochu mi vynechává pameť. Ale vpomínám si, že ten den před tím jsem se fotil s nějakým čuníkem, který se nesměl krmit. Bylo to se mnou symbolické, taky bych měl být v nějaké ohradě s cedulkou „nekrmit“, protože má postava je fakt otřesná. Ten předposlední večer byl mimořádně vtipný. Filip vykoupil kolonikál ze všech pitíček. „Capri sone“ osvěží tě, skvělou chutí naladí tě. Vypil jich asi čtnáct. Do toho jsme míchali všechno, co zbylo. Já jsem pak dělal v noci trabanta. To bylo moje populární mluvnické číslo. Je z toho i skvěl&eac ute; video. Pamatuji si ten večer moc dobře. „Budeš hulit plešky, hulit mukly. Pudeš do reichu!“, a podobně. To bych ale nerozvíjel. Bylo to fakt tvrdé. Posílali jsme se navzájem do koncentráku, volali jsme na sebe buchny a vyhrožovali si. „Ještě slovo, a pudeš… Plešky, pičo“, mukli, vole, už na tebe čekaj!“.

No, ale zajímavý byl poslední večer. Magický, pokorný, plný historek, žádné poletování, jen rozjímání u ohně. Byli jsme i hodně unaveni. To jsme spali v jedné obci nedaleko Hradce, z níž jsme pak ráno jeli dopoledne domů. V ten večer nás navštívila Dagmarka s Vladimírem. A měli s sebou i Vítka, to byla krásná kolektivní seance. Ten večer jsme měli i skvělý táborák a vůbec nádherné místo ke stanování. Vlastně všechna místa byla nádherná. Na řece totiž bylo velmi málo lidí. Ani plavci, ani vodáci, ani moc rybářů. Jako by ta řeka byla v to léto jenom pro nás. Domů jsme snad jeli pouze čtyřicet minut. To bylo fakt vtipn é. Většinou se z řeky vracíme tak půl dne, ale s tou Orlicí to bylo všechno takové jiné. Bylo to takový kousek a my, jakoby jsme byli pryč přes půl republiky. Tak nám bylo dobře. Tak nás ta řeka unesla a bavili jsme se na ní mnohem více, než na Moravě. Ale to už je jiné téma, pro jiného autora.

Patricius, říjen 2016